Těšili jsme se skoro rok a konečně to přišlo – šifrovačka Megbolondul v našem rodném Blansku, kterou náš tým prostě chtěl vyhrát. V registraci jsme popadli první pozici a říkali si, že teď už stačí to jen udržet. S přibývajícími známými jmény ve startovním poli naše ambice klesly na frázi „do pátého místa“, ale i tak jsme byli natěšení.
Začátek v pátek večer v Dělňáku byl klasický. Registrace, navádění spřáteleného týmu Králikodlaci na místo (Brňáci zmatení) a volání naší pomocnici na telefonu ohledně šifry ukryté v informačním mailu od orgů, kterou jsme samozřejmě přehlédli (jako vtípek to bylo dobrý, když byl stejný systém použit jako tvrdá šifra na Lamí stezce, tak bylo hůř). O chvíli později to vypuklo.
První šifra – obrázky z Maďarska na plátně, jakási šílená hudba a SMS vzkazy ve stylu TV Óčko pod tím vším. Thomas a já počítáme stejné obrázky (klobásy, guláše,…) a přemýšlíme, jak z toho udělat abecedu. Já se do toho navíc snažím zakomponovat podivný nápis na dveřích u vchodu. Naštěstí Bajda se nenechal zmást a poctivě píše čísla z SMSek a už na konci prvního opakování obrázků hlásí morseovku. Jak se tak dívám, tak ještě nikdo neopustil sál, takže to vypadá nadějně. Vychází nám „SKOLA ERBENOVA“ a pár nesmyslů, ale i tak tam posíláme Šneka. Druhá morseovka ukazuje slova „CYKLOSERVIS“ a dál to začíná být zmatené, ale riskujeme a vyrážíme k nejbližšímu cykloservisu a necháváme posledního člena týmu – Zuzku – na místě. Cykloservis jsme odhadli správně, jak jsme později zjistili, ale na místě nic neodhalili. Zároveň volá Šnek, že u Erbenky je pusto prázdno. Vracíme se na start a dolušťujeme. Cykloservis se nám potvrzuje a Bajda tam při druhé návštěvě odhaluje symbol hry, zvoní na zvonek a fasuje žlutou růži. Část o Erbence nám pořád nechce vyjít, tak se tam s celým týmem přesunujeme. Na místě už je pár zmatených týmů, svítí baterkama všude, zvoní na školníka, obracejí ulici vzhůru nohama. Naštěstí někdo brzo odhalí fintu o uschování šifry do žluté krabice s pískem (odkaz na tohle v morseovce byl takový nejasný) a všichni tak lavinovitě berou zadání.
Šifra básnička je triviální – první odstavec asociace na růži, druhý asociace na mapu a její zadní stranu, třetí říká, kam se dívat. Na zadní straně mapy je obrázek růže u kostela sv. Martina. Po ani ne pěti minutách jsme hotoví a běžíme tam. Později jsem se dozvěděl, že někteří odvážlivci jen pomocí růže asociovali Růžovou ulici a cestou k ní dokonce objevili zadání šesté šifry na světelné tabuli, čímž si dost ušetřili problémy.
Naše předsunuté hlídky šifru u kostela rychle našly a vyhrabaly a už když k nám přibíhaly zpět k městské vlakové zastávce, tak vědí, jak na to. Thomas vytahuje čtverečkovaný papír a pomocí souřadnic kreslí do sítě písmenka. „PUNKVA“ vychází rychle. Díky spolupráci a opakujícím se písmenům druhá „SVITAVA“ je odhalena téměř okamžitě. Zdravíme se s týmem, který nás střídá v našem úkrytu a stěžuje si, že zadání šifry bylo moc zahrabané (pokud vím, tak to byli budoucí vítězové celé hry). Jedna z fotících organizátorek poblíž nám sděluje, že jsme tak sedmí.
Za přesun na soutok Punkvy a Svitavy (který už byl stanovištěm i vloni) by nás orgové asi zabili, protože jsme využili místní znalosti a střihli to podél kolejí a nahnali tak čas. Kupodivu nejel žádny vlak. Na soutoku pod posprejovaným mostem jsme sami a beznadějně hledáme zadání. V průchodu opodál akorát objevujeme jeden luštící tým (odhadl bych to na Strážce vesmíru, viděl jsem nějaké známé orgovské tváře z brněnské iNuly). Ani po dlouhém hledání se nám nedaří a k nám už se v tu dobu přidává tým Terénní šneci a pár dalších lidí. Nakonec se jednomu člověku podaří nalézt nasprejovanou mapu na mostě a všichni se na ni sesypeme (smutné je, že Zuzka přímo na té pokreslené ploše stála už dávno před tím a mapy si nevšimla). Nějakou dobu se zorientováváme a nakonec objevujeme úzkou odpadní stoku, ve které je schované zadání (moje kamarádka to popsala jako „nechutné“…vevnitř jsem nebyl, tak nemůžu soudit). Šifrou je další básnička, ale tentokrát bez diakritiky a s podivnými konci řádků. Každý v týmu se chytá něčeho jiného…počítání chybějících znaků, morseovka, posouvání úvodních písmen…naštěstí Zuzka po pár minutách naše šílené úvahy utnula tím, že tajenku prostě přečetla rovnou z papíru, na který se ještě k tomu dívala vzhůru nohama…trapas pro všechny zbylé luštiče v týmu.
Přesun k Obchodní akademii na Písečné je ve znamení narůstající zimy. Vytahují se rukavice a doplňkové vrstvy oblečení. Mezitím Šnek jako znalec zdejší oblasti běží napřed pro šifru. Po chvíli náš zbytek týmu přichází ke stanovišti, kde nás hodná slečna organizátorka zahřívá bonbóny a čajem a po Šnekovi nikde ani stopy. S Thomasem zkoumáme zadání, zatímco se ostatní občerstvují a čekají na Šneka. Chvíli se hádáme o tom, kdo má mapu (ano, měl jsem ji já a omlouvám se všem, na které jsem křičel) a poté všichni i se ztraceným a znovu nalezeným Šnekem jdeme ke vchodu k akademii. První pohled na šifru – jde o slepou mapu. Druhý pohled – tečky na mapě jsou parkoviště na mapě skutečné. Třetí pohled – čísla u teček radí, ke kterému parkovišti jít. Systém čísel ale netušíme. Asi po pěti minutách na Písečné dost přituhuje a prvotní pokusy s čísly nikam nevedou. Přichází můj spásný nápad – u jedné tečky je liché číslo, u všech ostatních jsou sudá. Jako řešení nám to připadá pitomé, ale výsledné místo je v centru a tam bude tepleji a blíž ke všemu. Pro zahřátí jdeme rychle, někteří běží napřed a tak se stalo, že vyhaluzené stanoviště je stanovištěm opravdovým a my sdílíme na šesté šifře první místo ještě s dalším týmem (dle mého odhadu šlo opět o budoucí vítěze).
Dnes už proslavené šesté stanoviště pro nás též bylo zásadní. Samotné zadání na světelné tabuli jsme odhalili a opsali ihned a šli stranou do průchodu k zámku. Následující dvě hodiny jsme zkoušeli na dvou zadaných řetězcích každou blbinu, co nás napadla. Používali jsme název hry, číslo stanoviště, nic nepomáhalo. Během luštění nás ještě vyrušila opilá omladina, která se snažila nás napřed vyprovokovat k nějaké výměně názorů, posléze práskla velkými vraty od vchodu do zámeckého parku a hned na to byla zatčena hlídkujícím členem policie ČR. Tento nebezpečně vypadající pán nakonec šel i za námi, ale naštěstí chtěl po nás jen totožnosti, kdyby bylo potřeba něco dosvědčit. Tak vidíte, noční hry napomáhají spravedlnosti.
Tak kolem půlnoci se náš tým fyzicky a morálně rozpadl. Zuzka se Šnekem šli domů a já a Thomas končíme u Bajdy doma na čaji, protože zima v tu chvíli byla už nesnesitelná. Tam jsme probírali celou situaci a přemýšleli nad tím, co jsme přehlédli a jaký je trapas nedojít domácí hru. Naštěstí v tu chvíli přichází první SMS od orgů – na šestém stanovišti mají zásek všichni a nemáme to vzdávat. Obratem voláme orgům a ti potvrzují, že šifru opravdu nikdo ještě neprolomil. S nově nalezenou silou se vracíme k luštění a někdy po jedné ráno docházíme k řešení. Voláme orgům, jestli má cenu se ještě někam pouštět. Prý tohle stanoviště dalo jen pár týmů a nejspíš vyhraje ten, kdo vyluští sedmičku. S touhle informací se rychle oblékáme a vybíháme směrem k sportovnímu ostrovu.
Na sedmičce pod blikačkou se zapisujeme v přibližně 1:50. Kvůli celkové únavě však zcela ignorujeme barevné změny na blikačce (opravdu doteď nevím, že by se tam něco měnilo…jen jsem prohlásil „Ti orgové jsou hodní, že to tady označili“). Což byl samozřejmě náš konec. Zkoušíme pár postupů, přemýšlíme nad pravidly „Člověče nezlob se“ a nakonec scrabblíme písmenka. Už je pozdě, takže padne poslední návrh – cesta k dopravnímu hřišti v Pálavě. Když tam nic nebude, tak zabalíme a jdeme do čajovny. A přesně tak se stalo. Před čajovnou jsme ve tři ráno ještě potkali jednu organizátorku, poptali se na výsledky a na drby ohledně šesté šifry a šlo se domů.
Celkově jsme si celou hru opravdu užili. Hru nakonec nedošel do konce nikdo, sedmou šifru vyluštil pouze jeden tým (o to víc nás to štve, protože když jsme zjistili v řešeních barvy na blikačce, tak Thomas měl výsledek o splavu na Svitavě do deseti minut). Přes rok budeme trénovat na jednodušších hrách typu TMOU a Svíčky a na podzim 2009 určitě i ten Megbolondul pokoříme.
.jpg)
.jpg){kind=link}
