Play it, Baby

Můj oblíbenec Norman Cook se činí a vedle přípravy a performance své tradiční Big Beach Boutique párty stačil vyprodukovat druhý singl v projektu "The BPA". Song má název "Seattle" a slyšet ho můžeme rovnou tady:



Nutno říct, že mezi prvním singlem "Toe Jam" a druhým "Seattle" Norman nezahálel a vytvořil asi 5 dalších songů, které se dávali na miniCD ke vstupence na zmiňovanou párty (a já ty songy mám doma, neptejte se jak :-)).

Song "Seattle" mě taky přivedl k úvaze o vztahu tvorby Normana Cooka aka Fatboy Slima a amerického tvůrce Mobyho. Když si song poslechnete pozorně, nejenže celkově zní jako pomalé Mobyho balady z alba "Play nebo "18", ale v refrénu je jasně slyšet mužský hlas v pozadí, který je od Mobyho vokálu k nerozeznání. Pro srovnání:



Což mne pobavilo, protože kdysi dávno v roce 1998/1999 kritici srovnávali Fatboy Slima a Mobyho a dávali je na stejnou úroveň a někteří dokonce tvrdili, že jsou to otcové nového žánru taneční hudby. Což samozřejmě byla pitomost. Stačí si poslechnout Fatboyovo album "You´ve Come a Long Way Baby" z roku 98 a Mobyho "Play" z roku 99. Ano, oba používají vokálové smyčky invenčním způsobem, ale smyčka je základem celé taneční hudby (potažmo základní charakteristikou nových médií jako celku) a to je tak jediné, co ty dva spojuje. Celkové vyznění jejich tvorby je odlišné. Tedy až doteď, takže kritici si konečně můžou oddechnout a poplácat se po ramenech. Ale - Fatboy tvoří pod jiným alias, aby mohl experimentovat v jiném žánru...jeho big beats a Mobyho elektronica tedy svým způsobem jsou stále naprosto odlišné a poplácat se můžu já.



Má tento článek nějakou hlubší pointu? Nemá :-) Poslechněte, pobavte se, okomentujte a pak běžte do lesa na hříbky, prý rostou. Jen tak závěrem - vokalistka v "Seattle" má umělecké jméno "Emmy the Great" a je prý členkou londýnské anti-folkové scény...co to sakra znamená?

Pain to the Max

Zjišťuju, že mezi starostmi se školou, prací (respektive jejího nedostatku), radostmi s přítelkou a ostatními pitominami, co žerou čas, první věc, co vždy oželím, je aktualizace blogu :-) Hanba mi. Ale jelikož mi teď shořel desktop, mobil vypověděl službu, venku je na procházky hnusně a kamarádi jsou v čudu, tak mám zase čas nacvakat pár postřehů do blogu na svém roztomilém EEE laptopu.

Od doby, co jsem byl malý, jsem si přál, abych byl velký a teď, když jsem relativně velký, mne to stejně neuspokojilo a chci být ještě starý, moudrý a důstojně šedivý nebo se tak alespoň cítit. Minulý pátek jsem se k tomu i přiblížil, když mě moji opilí kamarádi vytáhli na místní discotéku pro náctileté (ne, neuvedu její jméno, i když bych mohl, ale to místo opravdu nehodlám propagovat). Všude kolem pobíhali středoškoláci, kteří se snažili vypadat drsně a cool a demostrovat každým pohybem, že oni vládnou světu. Chtělo se mi nějakého toho blbečka v kšiltu nasazeném v podivném úhlu na hlavě vzít za vytahanou mikinu a jednu mu vrazit, aby se probral a uvědomil si, že na jakémkoliv společenském žebříčku je právě on nejníž (možná jsou pod ním příslušníci soudobé emo vlny a všichni uživatelé serveru libimseti.cz, ale to není zas tak důležité). Pak jsem si ale uvědomil, že by ten mnou napadený chudák neměl nejmenší šanci. Ne že bych byl nějaká korba, ale když on žádný z těch kluků přes tu kšiltovku pořádně nevidí, mikina jim brání v pořádném rozmachu a kalhoty z rozkrokem u kolen jim zase znemožňují rychlé odskoky a úhyby. Proč je trápit.



Pak jsem si uvědomil, že vlastně podvědomě odsuzuji mladší generaci, což znamená, že patřím do té starší, které se nelíbí současná hudba (fakt nevím, co to ta hrálo za kraviny a je mi to jedno...The BPA rulez :-) ) a odsuzují "mladý" styl oblékání. Super...jen by to chtělo ještě nějaké potvrzení. Mrkl jsem na holky, co křepčily na parketu a měly na rukách červené pásky (= pod 18 let; moje fialová páska se tam krásně vyjímala) a v duchu jsem na chvíli cítil, že už je to pro mě fakt moc mladý (byla to jen opravdu malá chvíle, ale mně to stačilo). To bylo moje potvrzení, že jsem starší a moudřejší a mohl jsem odtamtud "krucinál rychle vypadnout."



Tenhle pocit společenské nadřazenosti mi bohužel vydržel pouze do včerejška. Šel jsem do divadla na představení "Rendez-vous s operetou"

a zažil dva šoky. Za prvé - představení nebylo špatné, ale nezvedalo mne ze židle tak, jak třeba muzikálové melodie a hlavně jsem prakticky žádnou píseň nepoznal (i když několik moc operet jsem už viděl, ale prd si pamatuju). A za druhé - moje vlasy sice nejdou s dobou, ale tolik šedin, jako bylo v tom divadle, ještě dlouho mít nebudu. Stručně a jasně, byl jsem v divadle nejmladší a můj pocit moudrosti a důstojnosti odletěl dřív, než když vyřknete "francouzské hole". No nic, zítra mám oficiální sraz se střední po X letech (X je číslo dělitelné 5 beze zbytku, jen tak pro představu), třeba se budu moudře cítit tam. I když velkou šanci tomu nedávám.

A jen tak bokem - proč se tenhle článek jmenuje, jak se jmenuje? Moudří vědí a ti ostatní se mrknou tady:

Get this widget!