So Long and Thanks for All the Gifts

Tak už je snad konečně všechno vcajku. Před 5 minutama jsem pověsil poslední baňku na náš groteskně barevný a přeplácaný stromeček, zapnul pohodovou hudbu a poslouchal, jak se naši hádají o kvalitě televizních pohádek. Už konečně začaly ty pravé Vánoce. Což znamená jediné - jdu se šíleně přecpat zelnou polívkou a uzeným (jako vím, co je to postit se, ale tenhle koncept mi připadal vždycky na hlavu...ja nechci vidět zlaté prasátko či co, mě úplně stačí, když sním jedno opravdové) a čekat na večerního kapra.

Tak si to všichni taky užijte po svém a můžete si i zazpívat.

Předvánoční filmík

Už jsou skoro Vánoce, dárky nakoupený, žádný akce na obzoru, tak jsem se rozhodl tohle dopoledne mrknout na nějaký ten filmík. Měl jsem tu film Rounders, neboli Hráči, s Mattem Damonem a Edwardem Nortonem a taková kombinace je prostě zárukou dobrá zábavy. Film je možná už deset let starý, ale s takovýhle obsazením, kdo by si stěžoval. Celý film je navíc o pokeru, což, i když se to tak spoustě lidí nemusí zdát, je vcelku napínavý „sport“ (rozhodně při jeho sledování zažívám silnější emoce než u jakéhokoliv hokejového finále včetně té neuvěřitelné nudy na olympiádě v roce 98).

Takže takový byl plán – dopolední relaxační filmík – a jak to dopadlo? Začal jsem ho sledovat v 10 hodin. Bohužel mamka je doma, protože je učitelka a tatík je taky doma, protože je blbec s krizí středního věku. A co to znamená? Znamená to neustálé vyrušování s neuvěřitelnými poznámkami a požadavky na mou osobu od vcelku klasických jako „vynes koš, běž nakupovat, zkontroluj vánoční světla“ až po naprosto podivné jako „maminka přijde ke mně a beze slova roztáhne žaluzie…přece nebudu sedět v té tmě (pokud jste aspoň jednou byli v kině, doufám, že taky uznáte, že trošku tmy u filmu neuškodí)“ či „mamka přijde s utěrkou, otře moji umělohmotnou krabičku s vitamíny a odejde (tady se přiznám, že jsem doteď nepochopil význam tohohle činu…kdyby otřela i tu plastovou krabičku se žvýkačkama, co stála vedle těch vitamínů, tak to vezmu jako nějaké poslání, ale takhle…)“. Po prvních pár vyrušeních mě to začalo štvát, že pokaždé musím buď přerušit film nebo se v něm vracet, protože mi něco ušlo. Takže jsem si začal dělat čárky na papír za každé vyrušení. Skončil jsem na neuvěřitelném počtu okolo 25 vyrušení. Od těch malých minutových, až po jedno hodinové. Celkově mi to vzalo asi tři hodiny. Což znamená asi 2 minuty vyrušení na jednu minutu filmu. Takže jsem u filmu vlastně strávil 5 hodin a vím z něj totální hovno a večer se na něj musím mrknout znovu. Pozitivní nálada z rána taktéž v čudu.

Zítra jdu do kina na Amadea od Miloše Formana a děsí mě představa, že se tam stane něco podobného. Vždyť ten film má tři hodiny, kdybych k němu navíc 6 hodin něco vyřizoval…to je 9 hodin…to vydá na jeden kvalitní spánek a já nechci přijít ani o minutu kvalitního spánku ve svým životě.

Takže mi držte palce a během toho taky mrkněte na nějaký pěkný film…Vánoce jsou taky o čumění na telku a i když to spousta lidí nepřizná, všichni stejně o Štedrým dnu sedí a koukají na Popelku.

Proč milujeme anime

"Poté, co svatý otec, Torgal, překročil bouřlivá moře a dorazil do úrodné země Nayro, tamější lid ho prosil, aby porazil vodního démona, který se vrací každých sto let a přínáší velké sucho celé zemi. Torgal, velký mudrc Nanai a Osm Válečníků se vydali do hlubin hor Aogiri. Zde v kruhu stromů ukrytých v mlze našli malé dítě sedící vedle bublajícího pramene."

"Dítě ukázalo na pramen a promluvilo k Torgalovi: „Uctívej mne. Vládnu vodám v této zemi. Uctívej mne a já přinesu hojnou sklizeň Tvé říši.“ Ale Torgal se nenechal ošálit falešnými slovy démona. Ve chvíli, kdy tasil svůj Meč Hvězd , dítě se změnilo v slizkého vodního ďábla a zaútočilo. Torgal a jeho Osm Válečníků bojovalo tři dny a tři noci, než konečně usekli démonovu hlavu a sledovali, jak se jeho modrá krev mísí s pramenem."

"V tu samou chvíli se nebesa rozevřela a blesk uhodil do pramene. Modrá zář prosvítila místo velkého boje a pomalu se změnila v hebký déšť, který smáčel zemi. A tak posvátnost vod celé říše byla obnovena a Torgal sám byl zvolen císařem – synem Nebes, chráněncem Nebes – který založil Nové Císařství…"

úryvek z "Seirei no Moribito - Guardian of Sacred Spirit"

A to vše byl teprve začátek příběhu. A právě proto milujeme anime...

Nemocnice na kraji p*dele

Doktoři to mají těžký. Obvoďáci musí pořád dokola poslouchat ty stejné blbé historky svých pacošů, aby z nich nakonec vytáhli to, že mají rýmu a chtějí ty hezčí a levnější kapky do nosu, které tak chválí jejich oblíbená celebrita v nějaké reklamě. Specializovaní doktoři si sice moc s pacienty nepokecají a s chutí místo toho do nich dloubají a řežou, ale o to víc pak musí mluvit s ostatními členy rodiny a zodpovídat jejich pitomé otázky jako „může si tatínek dát vánočního kapra, když jste mu dnes vyřízly ten žlučník?“. Doktořina je těžká, s ohledem na náplň zaměstnání není dobře placená a ta poslední její výhoda – společenská prestiž – pomalu padá, jak doktoři postupně mizí s depresemi v blázincích.

Tohle všechno já chápu a právě proto se snažím být ke svým známým, co mají lékařské vzdělání, maximálně hodný a přívětivý. Ovšem ani výše zmiňované důvody neomlouvají to, co se mi stalo minulý týden a kvůli čemu mám teď strach si kdekoliv cokoliv udělat a radši ležím doma v posteli a v bezpečí.

Můj tatík je řemeslník a znáte to – shit happens – vrazil ruku do hoblovky (pokud netušíte, co to je, tak zhruba je to hodně velký ošklivý stroj se spoustou rychle se točících a ostrých částí). Výsledkem byla přetržená tepna na zápěstí a zrasované tři prsty. Naštěstí tatík si v tu chvíli vybral svůj příděl chladnokrevnosti a provizorně ruku ovázal a podařilo se mu sehnat babičku a odjet do jedné blízké nejmenované nemocnice. Zde s rukou v zakrváceném a prosakujícím obvazu došel na ambulanci a doklepal se na sestru, která – a teď nasává ta neuvěřitelná část příběhu – se na otce podívala a řekla: „Posaďte se a počkejte si.“ Tatík naštěstí díky ztrátě krve sestřičku okamžitě nerozcupoval na kousky, ale opravdu se posadil a v poklidu krvácel na podlahu. Po 5-10 minutách sestra vyšla ven, přišla k tatíkovi a řekla: „Zajděte si s tím na rentgen.“ Ehm, poslat krvácejícího člověka na rentgen je možná obvyklá praxe, netuším, ale poslat ho tam samotného a bez jakékoliv pomoci, to už doufám ne. No ale co měl otec dělat, šel na rentgen a za ním zůstávala cestička tvořená kapkami krve… Na rentgenu vykoukla další sestřička, shlédla tatíka a pronesla opět tu magickou větu: „Posaďte se a počkejte si.“. V té chvíli se už tatíkovi opravdu začal zvedat krevní tlak, což krvácení moc nepomáhalo, ale aspoň ho to udrželo při vědomí. Po dalších nekonečných minutách se tatík prokrvácel s rentgenem zpět na ambulanci, kde si sestřička snímek odebrala a pronesla potřetí, a v jejím životě asi naposled, frázi: „Posaďte se a počkejte si.“…

Další události se dají přirovnat jen k jadernému výbuchu v Hirošimě. Tatík vybouchl, smetl sestřičku, čekárnu, doktora, nemocnici…během několika dalších chvil byl na sále, kde mu primář oddělení zastavoval krvácení a sešíval ruku. Taky to asi byla jediná možnost, jak uchránit nemocnici před žalobou, protože to co předváděl místní personál, není omluvitelné absolutně ničím. V téhle chvíli asi ještě umívají tatíkovu krev z podlahy a seškrabují sestřičku ze zdí.

Tatík to nakonec přežil (jeho prsty asi ne) a já se jdu dívat na další sérii House MD. Hlavní hrdina je sice doktor a arogantní hajzl, ale málokdy mu někdo umře a když už jo, tak je to aspoň sranda.

Historie naší posdekadence

Píše se rok 2001 a na jednom z tréninků blanenského tanečního klubu Stardance se poprvé potkávají Ondra a Libor. Liborovi tehdy bylo sladkých 17náct...on sám už tak sladký nebyl. Klasická oběť gymnaziálního vzdělání – asociální jedináček, nudný, matematický, huba plná rovnátek, přes které se ještě nenaučil mluvit - no prostě looser. Ondra, kterému tehdy bylo 12, byl toho času neuvěřitelně aktivní. Jelikož chodil na základku, měl 90 procent času volno a tak se mohl věnovat tisícům kroužků a zálib od těch klasických (první zážitky s holkama) až po tak podivné jako hra na housle. Nejvíc času, ale věnoval tančení. Už od svých 12ti ale v podstatě vždycky vyrůstal po boku nějaké holky (nějakých holek) a měl tvrdý sociální výcvik. (tahle věta je přidaná na nátlak Lipče. -Bajda). Vzhledem ke společným tréninkům vzniká to, co dnes označují jako „kamarádství z povinnosti".

Tenhle stav jim vydržel asi půl roku, až do památného tanečního soustředění Letovice 2002. Ondra zde prožívá jedny z prvních stavů opilosti a testuje své sociální dovednosti ve sbližování se s tanečnicemi. Libor jako totální abstinent přenechával svoje panáky v hospodě Ondrovi a nakonec mu i kupoval nějaké navíc. Stále ale kontroloval, aby to nedopadlo úplně špatně. Tento princip se stal základem dvojce Bajda a Lipča - Bajda koná a Lipča kontroluje a usměrňuje – kamarádství z povinnosti je minulostí.

Po zhruba třech letech nastává období temna - Lipča se rozchází se svou taneční partnerkou a přestává aktivně docházet na tréninky. Zároveň též mění školu - jeho novým působištěm se stávají fakulty Masarykovy univerzity, zde studuje ekonomku (pro prachy) a filmovou vědu a digitální média (pro zahnání nudy). Bajda odchází na gymnázium Táborská v Brně, kde potkává svou druhou dlouholetou budoucí přítelkyni a taneční partnerku. Na společné akce není čas ani příležitost a duo Bajda a Lipča se stává asi na rok a půl pouze pojmem a vzpomínkou. Tohle odloučení nicméně umožňuje, aby se v roce 2006 dali na dalším (tentokrát rudickém) soustředění opět dohromady a vrátili se v ještě větší síle. Během období temna Lipča dotáhl svůj skepticismus a asociálnost takřka za nebezpečnou hranici. Ondra včas zasáhl a dostal ho z toho, ale poté po jistých Událostech upadl do deprese též.

Jsme na začátku roku 2007 a stav obou aktéru našeho příběhu o nás samých se dá bez okolků nazvat jako "totální deprese". Svět jsme brali jako strašný místo, kde nikdo není normální a všichni jsou neuvěřitelní parchanti (ten kdo vypadá, že by nemusel být, je o to větší). Tenhle EMO stav naštěstí nevydržel dlouho a oba jsme na depresi rezignovali. Realisty jsme ale (bohužel nebo bohudík) zůstali a přemýšleli jsme jak z toho ven. Hledali jsme nějaký nový pohled na svět, který by nám pomohl nemít depresi i přes to, že víme jak málo je svět růžový. Mohli jsme jen nadávat, brát drogy nebo vyzkoušet tisíc různých způsobů sebedestrukce, co vymyslely dnešní magořící děti. My ale vzali naši depresi a využili ji maximálně pozitivně (což hodně napovídá o zvláštnosti našich myslí) - přešli jsme do dekadence - úžasného pesimismu, který nás bavil prožívat.

Toto období dekadentního prožívání nám poskytlo určitý nový zdravý prostor, dokonce nás i potkalo pár pěkných zážitků (a potkali jsme pár skvělých lidí, kterým prozatím dokoce věříme, že jsou fajn), takže muselo přijít nevyhnutelné, zatím poslední přehodnocení naší životní filosofie – postdekadence.

Naše postdekance znamená jediné – ignorování reálného dění, které je dekadentní. Náš přístup vystihuje úžasné spojení, které často používáme a propagujeme – „who cares". Nadále víme, že 99 procent věcí a lidí v životě stojí za houby, ale jako – who cares – my to nezměníme, trápit se tím nebudeme, můžeme to akorát komentovat. A pokud jde o to jedno procento šťastných případů – přijímáme ho rádi, ale s rezervou a obecně v našem myšlení s ním nepočítáme. My samotní samozřejmě též děláme hodně často hnusné věci, ale opět – who cares – proč bychom nemohli, o to přece ve světě jde.

Lipča & Bajda

P.S.: A abychom nezapomenuli - tenhle blog bude o tom, jak mi vidíme kulturu a věci kolem nás...postdekadentně, samozřejmě - ale v nadcházejících textech to budem aspoň trošku specifikovat.

P.S.S.: Pro zasmátí – tenhle článek jsme tvořili s Lipčou na ICQ prakticky v průběhu jednoho celýho dne a nemůžu nepřihodit tuhle Lipčovu hlášku, která u toho padla :D Bajda

B@jda (18:19:34 25/11/2007)
a ten přechod do postdekenence je ospravedlněnej tím, že jsem zjistil že v maturitním ročníku to není ideální stav, že jsme potkali pár supr lidí, kterří trochu obnovili naši víru v to že fajn lidi existujou...

D/D (18:20:17 25/11/2007)
no postdekadence neni ani tak vira, jako ze jsou fajn lidi :-) Teda ja to tak necitim. To je stav, ve kterem mi kurva vsichni ti hajzlove muzou vlizt na zada :-)