Mixed on the 8th Floor #1

Po nějaké době hraní si s hudebním softwarem jsem dokončil svůj první hudební mixík a tak se s ním chci hned pochlubit. Hlavní je si uvědomit, že nejsem žádný profík, takže mix je spíš prezentací mého hudebního vkusu, než ukázkou nějakých editačních (chtělo by se říct Djských, ale s tím to fakt nemá nic společnýho) schopností. Přesto ale musím říct, že se mi můj první pokus moc libí, i když chybičky samozřejmě jsou. A pro úplnost přidávám seznam použitých songů, kdyby to někoho zajímalo.

Tracklist:

Congress - 40 Miles

Bajofondo Tango Club - Los Tangueros

Bajofondo Tango Club - Los Tangueros (Castelli Y Ackerman Remix)

One Phat Deeva – In And Out Of My Life

Freeform Five (Mylo remix) vs Gorillaz - No more conversations to feel good [Gyle'z 3rd bootleg remix]

Zongamin – Bongo Song

Justice vs. Simian – We Are Your Friends

Gnarls Barkley – Crazy (mc DJ remix)

Dan Le Sac Vs. Scroobius Pip - Thou shalt always kill

46th Street - Sweet

Mám dítě a nebojím se ho použít

Dnes jsem náhodou přečetl dva články (tady a tady), které se do jisté míry týkají myšlenek, jež se mi v posledních dnech honily hlavou a které vyprovokovala jedna úžasně vtipná historka na webu bash.org, kterou se pokusím přeložit z angličtiny níže v textu. Základem těchto článků a mých úvah je postavení a chování maminek malých dětí a jejich ratolestí ve společnosti. Všichni chápeme, že malé děti se špatně kontrolují, prostě protože jsou to děti. Bezdůvodně křičí kdekoliv a kdykoliv, ignorují při svém pobíhání a hrách každého člověka vyššího než 150 cm, protože to je pro ně úplně jiná dimenze, šahají a ochutnávají cokoliv bez ohledu na tvar, konzistenci, chuť…prostě dělají bordel. Spousta těchto věcí se dá pochopit a omluvit, ale bohužel některé maminky na tohle přišly a začaly toho zneužívat (a některé maminky při porodu nechala v nemocnici i kus mozku, který měl na starost chápání potřeb druhých a nechávají své děti dělat bordel, protože prostě nechápou, že to není normální).

O co mi jde? Pár příkladů – klidně pustím v MHD sednout maminku s kočárkem nebo malým dítětem, protože chápu, že toho sama má dost – to je takové normální využití dítěte. Když do mě v supermarketu vrazí dítě během svého chaotického pobíhání a olizování zboží, šlehne sebou na zem a začne brečet, což má za následek to, že na mne maminka křičí, ať dávám pozor na jejího mazlíčka, který si chudáček narazil plínky. Vůbec ji nezajímá, že já od zubů a nosu jejího potomka budu mít odřenou nohu ještě týden a lidé kolem jsou samozřejmě na její straně a já jsem za hulváta. Prostě maminka využívá svého potomka na omluvení vlastní neschopnosti.

A teď jsme u jádru věci – jak tenhle druhý typ maminek a jejích ratolestí občas poučit, že na světě nejsou jen oni. A navíc – nebudu zastírat, že mi jde jen o poučení – jak jim to pořádně natřít a vrátit. A tady se dostává ke slovu zmiňovaná anglická historka:

Jsem si jistý, že mnoho z vás už se střetlo s těmi malými hajzlíky v supermarketech. Malé děti zde pobíhají, shazují věci z regálů, jsou drzý, dělají z rodičů pitomce – určitě znáte ten typ. Ale nejhorší z nich jsou „kousači“. Jo, tyhle malý smrad, kteří si myslí, že je v pohodě tě pokousat, kdykoliv se jim zachce.

Ok a teď k té lepší části téhle story. Jeden kousač mě dnes dostal, když jsem nakupoval pečivo. Prokousl se mi až pod kůži. Ale v tom okamžiku, jak jsem sledoval drobný kapičky krve, které stékaly po zubech té malé mrčící kurvy, mě napadla geniální myšlenka. Vyděšeně jsem vytřeštil oči a začal křičet: „Doprdele, doprdele!!“ Můj kámoš, který byl u toho, pochopil moji myšlenku a taky začal vykřikovat: „Kurva, snad to nechytl, do háje!“ V tuhle chvíli už bylo to děcko k posrání vyděšené a začalo samozřejmě řvát. Odnikud se zjeví matka toho fagana a začne nás plísnit a zpovídat, proč řveme na jejího miláčka. V tu chvíli jsem se jí podíval přímo do očí a řekl: „Madam, měla byste to děcko co nejrychlejc odvézt k doktorovi na testy, protože mě kouslo a já jsem kurva HIV pozitivní.“

A najednou bylo ticho. V celým obchodě nezazněl ani hlásek. Ten spratek věděl, že je v hajzlu, protože maminka nechrání jeho prdel. Ona se na mě jen vyděšeně dívala. Tak jsem se jen klidně otočil a zaplatil za svůj nákup zatímco mi krev kapala nohavicí na zem a dělala za mnou pěknou malou cestičku. V životě jsem necítil takové uspokojení.

Je tohle hnusný, morbidní a zvrácený? Ano, je. Ale přesně o to mi jde a přesně o tomhle poslední dny přemýšlím. Jak někde ve svým reálným životě použít tenhle typ „vtipu“ nebo něco jemu podobného, abych slavil podobný úspěch a poučil nějakýho fagana o realitě světa, ve kterým žije. Návrhy jsou vítaný.

A pro rozptýlení nějaká ta píseň o nebezpečných dětech:

Gorillaz - Kids with Guns

Fatboy Slim - Live @ Trenčín, Slovensko 18/07/2008

Fatboy Slim hraje, diváci tančí "Praise You" taneček a to vše tak zatraceně blízko k nám - v Trenčíně...ach jooo. Ale aspoň jedna pozitivní informace - když se novináři zeptali Fatboye, zda vůbec ví, kde je Slovensko, tak přiznal, že nemá tušení :-)

Času Dost

Někdy včera jsem viděl v televizi, že České dráhy dostaly pokuty 250 milionů Kč za monopolní praktiky. V televizi taky kecal jakýsi jejich mluvčí a krásně mě svým proslovem pobavil. Řekl něco ve smysl, že tato pokuta se na ceně jízdenek samozřejmě neprojeví, protože soud vyšší instance uzná tuhle pokutu za neplatnou. Přeloženo z řeči mediální do řeči obecné – až tu pokutu dostanou, tak nám to jízdné stejně zdraží a ještě se vymluví na nespravedlivé soudnictví. A když jim to nepřiklepnou, tak se stejně vymluví na něco jiného.

Zním zaujatě? Ale ne…já bych naopak chtěl našim úžasným ČD poděkovat. Na začátku prázdnin jsem potřeboval nutně stihnout poslední zkoušku, připravil jsem se, našel si vlak a vyrazil na nádraží. Už když jsem se blížil k nádražní pokladně, bylo mi něco divné. Okolo přešlapovala spousta nespokojených lidí a nástupiště bylo prázdné. Příčinu toho všeho jsem zjistil záhy – na dveřích čekárny bylo na kousku nějakého papíru tlustým červeným fixem napsáno, že polovina vlaků jedoucích do Brna nebude v období prázdnin v provozu. Takže jsem musel jet až vlakem dalším, na zkoušku přišel pozdě, ztratil víc jak polovinu času a nakonec ze zkoušky samozřejmě i vyletěl. Takže díky ČD, že šetříte na správném místě a takové důležité informace poskytujete skrze to úžasně moderní médium tlustého červeného fixu. Kdyby ten fix byl slabý, tak bych možná byl naštvaný, ale takhle jsem úplně v sedmém nebi.

V souvislosti s touhle úvahou jsem vzpomínal, zda existuje nějaký vtipný film z prostředí ČD. Automaticky mi naskočily Ostře sledované vlaky, ale to je přeci jen z velké části depresivní film (na druhou stranu je tam slavná scéna, o které se učí na každé střední škole – přednosta stanice razítkuje obnažený zadek drážní úřednice, což má být symbol zesměšňování nefunkční byrokracie – scéna je to vtipná i dnes a myšlenka ponížení byrokracie se hodí víc, než kdykoliv jindy). Jiný film mne dlouho nemohl napadnout, ale nakonec mi aspoň naskočila jedna geniální scéna:

Scéna: Jídelní vagón jedoucího rychlíku Pendolíno.

Dialog:

[VESPER]: (sarkasticky)Budu raději sledovat své peníze, než Váš perfektně vypracovaný zadek.

[BOND, JAMES BOND]: (upíjí víno, ležérně) Takže jste si všimla.

Film snad pozná každý – kéž by každé setkaní s ČD bylo tak sexy.

PS: Když jsou v letadlech letušky, co je ve vlaku? Vlakušky?

Fatboy Slim…just a band. The BPA...just a band.

Jak psala Zuza v diskusi, je léto, děvčata jsou krásná a po ulicích pobíhají skoro nahá (což nás drsné/zadané kluky samozřejmě vůbec nebere), ale i tak jsem se překonal a sedl k PC, abych konečně po dlouhé době obnovil práci na našem blogu. A začnu rovnou zostra – novým projektem mého nej nej nej hudebníka Normana Cooka aka Fatboy Slim aka Space Cowboy aka Mighty Dub Katz atd atd.

Tento rok Fatboy Slim ke svým mnoha alias přidal jedno nové – The BPA neboli Brighton Port Authorithy. Nabízí se otázka, proč si sakra ten člověk vymýšlí pořád nová a nová jména a dělá tak v tom fanouškům chaos. Odpověď je velmi jednoduchá. Norman Cook každé své alias váže na určitý žánr hudby, takže když si pustíte Fatboy Slima, uslyšíte jeho klasické big beats a například u Mighty Dub Katz vám zazní funky house. The BPA je projekt v rámci žánrů Acousmatic / Tape music / Psychobilly / Powerpop. Rovnou upřímně řeknu, že nechápu ani jeden z těch žánrů a hlavně podle všeho posledních 10 let už prakticky žánrová hudba neexistuje (protože i hardcore metalista vám řekne, že nehraje metal a nedá se tak obyčejně zaškatulkovat, spíš vám řekne něco ve stylu „je to něco úplně novýho - trošku goth metalu, trošku emo, trošku Luneticů…a je to nážez“), tak proč se trápit.

Novinkou u The BPA je způsob, jakým ho Norman Cook uvedl na svět. Včera jsem viděl jednu hru Járy Cimrmana a Zdeněk Svěrák tam vykládá, jak část Cimrmanova díla našel pod podlahou v jeho domečku. Cimrman samozřejmě neexistoval a Svěrák si to vše s kolegy napsal a vymyslel a přesně to je i princip vztahu The BPA a Normana Cooka. Norman vydal zprávu, že v jednom starém domě u brightonského přístavu našel bednu zašlých MC kazet od jakési dávno zapomenuté kapely The BPA a on se ji snaží rekonstruovat. A že se mu daří.

Na podzim vyjde CDcko kapely The BPA, ale už teď si můžete poslechnout první tři singly – He´s Frank (píseň poprvé vyšla na soundtracku k seriálu Heroes), Should I Stay or Should I Blow a hlavně Toe Jam. Právě Toe Jam a hlavně jeho úžasný videoklip právě oblétá svět a plní internetové stránky. A já udělám to, co dělá správná internetová ovce a též sem ten videoklip hodím, protože to stojí za to.

A pokud se vám poslech líbil, tak se nebojte zkoumat The BPA trošku hlouběji a poslechněte si a přečtěte něco dalšího třeba na:
http://www.myspace.com/thebpa
http://www.normancook.info/blog/