And Oscar doesn´t go to…

EDIT: Akademie z YouTube stáhla vetsinu videí z Oscarového večera, takže ani moje příspěvky už nefungují, možná budou nahrazeny aspoň klipovou verzí písní.

Lehkou parafrází nejklasičtější věty přítomné na předávání cen americké filmové akademie – Oscarů – začínám tento článek u příležitosti 80-tého ročníku této události. Píšou o tom všechny weby, takže já jako klasický komerčák se budu chovat jako ovce a půjdu s davem.

Parafráze v nadpisu taky ukazuje na jednu z myšlenek tohohle článku a tou je pár úvah o těch chudácích, kteří Oscara zase nedostali. Všichni víme, kdo Oscara dostal (a kdyby fakt ne, tak si to můžete přečíst tady). A když se na ten seznam podíváte, tak možná jako já odhalíte, že většina oceněných filmů je relativně nových a některé snad ani neměli ještě v ČR premiéru. Tím chci poukázat na problém nejen Oscarů, ale i jiných velkých ocenění – nějak se zapomíná na filmy starší víc jak půl roku, které ale stále ještě mají být do nominací zařazeny. A přesně z toho důvodu nejlepší film posledního roku (nebo dokonce několika let) The Bourne Ultimatum byl naprosto ignorován v hlavních kategoriích – tj. režie, nejlepší film a herecké výkony (vím, že dobrých herců a hereček je hafo, ale Matt Damon a jeho kolegové byli tak dobří a dokázali jednu neuvěřitelnou věc – ve filmu o nich ani na vteřinu nepřemýšlíte jako o hercích, ale vnímáte je jen jako postavy – a proto by si paradoxně zasloužili ty herecká ocenění). The Bourne Ultimatum tak nakonec mělo „pouze“ tři nominace a všechny proměnilo v cenu (což mluví za hodně). Pro úplnost to byli ceny za střih (naprostý a totální souhlas z mé strany, není lepší kamery a promakanějšího střihu, než v tomhle filmu…běžný divák nad tímhle asi moc nepřemýšlí, ale jakmile to začnete jen trošku sledovat, tak poznáte, jak dokonale je to vymyšlený), zvuk a střih zvuku (eee…pro upřesnění…chápejte to jakože první je za výrobu těch zvuků a to druhé je za jejich správné použití).

Tak jsme si ujasnili hlavní kategorie. Různé blbinky typu animovaný film a tak vynechám a rovnou se vrhnu na to, nad čím se dnes všichni rozplývají a dojímají – nejlepší píseň. Pro začátek pár obecných oznámení. Ani jeden z nominovaných filmů jsem neviděl. Jestli je to dobře nebo špatně pro hodnocení těchto písniček…nevím. Za druhé v článku budu používat záznamy písní rovnou z Oscarového večera, které jsou naprosto zprasené tamějším symfonickým orchestrem, ale holt tradice je tradice. A za poslední – hned tři nominované písně pocházely z Disneyho filmu Kouzelná romance a jsou tak špatné a nekonkurenceschopné, že je rovnou ze svých úvah vyřadím (a to mám moc rád hlavní herečku Amy Adams, i když je blondýna). K tomu musím dodat, že opravdu nechápu motivaci Akademie k nominování těchto písní, to se snad jiné filmy nenašly? No ale jedem k tomu hlavnímu:

August Rush – Raise It Up

Aneb píseň, která měla vyhrát (pro lepší pocit - klipová verze songu je na http://www.youtube.com/watch?v=qwWvBcOW5G4 Ten orchestr v živáku se fakt nedá). Tenhle song začíná neuvěřitelně nenápadně…lehký klavír a soulový hlas černošského zpěváka. Po chvíli se pomalu a něžně přidává gospelové těleso. Člověk přímo cítí tu energii, kterou začíná píseň vyzařovat a začíná se pohybovat do rytmu, který není v písni ani podpořen žádnými bicími. Najednou celou tu atmosférku pročísne krásný hlas 11náctileté zpěvačky Jamie Simone Nash a ještě dodá písni na intenzitě. A když už to nemůže být ani lepší, celý soubor začne vytleskávat rytmus a totálně vás vezme s sebou. Ano, tenhle song měl vyhrát, ale chápu, proč nevyhrál. Za prvé – gospelu a soulu je v USA prostě hodně a není to zas až tak atraktivní. Za druhé za písní až na malou Jamie nestojí žádná silná osobnost využitelná pro propagaci a to je problém. Za třetí píseň nemá broukatelnou melodii, je sice neuvěřitelně účinná teď a tady, ale po cestě z kina už si ji nepamatujete. Takže i když u mě je to vítěz, co se dá dělat…Oscar goes to:

Once – Falling Slowly

Aneb píseň, co bohužel vyhrála. Všichni už tu story znáte…nenápadná píseň, neznámí umělci (i když já jejich album měl a taky posléze smazal už před dlouhou dobou), úžasná cesta navrchol, dojemné předávání cen a neférové utnutí a poté obnovení Markétiny děkovačky. Myslím, že je vcelku jasné, že z tohohle výsledku radost nemám, ale opět – chápu ho. Můj osobní názor je, že Glen Hansard napsal a nazpíval skvělou píseň, kterou mu Markéta Irnglová totálně potápí tím svým kuňkáním v pozadí. Pro píseň mluví jednoduché aranžmá, jen klavír a děravá kytara a Glenova skvělá hlasová gradace. Z hlediska Akademie je tato volba naprosto hollywoodsky promyšlená. Darují cenu a naději nezávislé hudební dvojici, která bude teď dobře na prodej po celém světě a tak vlastně kopírují příběh jejich filmu…příběh o naději a štědrosti (i když ten reálný a filmový konec si moc sedět asi nebude...). Akademie přímo vzkazuje světu „podívejte se, jak jsme úžasní a neomezujeme se jen na hvězdy z červeného koberce…věřte v nás dál a utrácejte za naše filmy“. Jako snad budoucí ekonom musím říct „bravo“. Ale pro ty, co si nechou kazit zážitek z písně ani filmu: "Netrapte se tímhle a užijte si ten úspěch, je to doják."

A jako hudební posluchač můžu říct jen jedno...Oscara mělo dostat jen a jen tohle:

Příspěvek pro Zuzku K.

ZK, TD a OP

Když se u posledního článku Bajda konečně zapsal mezi autory blogu, ani nevěděl, jak mi v té chvíli ušetřil práci. Poslední týden totiž byl naprosto vyčerpávající a ve znamení tří věcí, které se skrývají pod zkratkami ZK, TD a OP.

ZK jako zkoušky. První, nejvíc důležitá a nejvíc otravná zkratka. Ano, po všech těch zdrženích jako byla střevní chřipka, normální chřipka a ještě jedna chřipka jsem se musel konečně vrhnout do skript a aspoň si zařídit možnost vstupu do dalšího semestru. Jen pro představu, jaké oblasti lidské kultury jsem za těch pár dnů nastudoval ( samozřejmě okamžitě zapomenul, proč si zatěžovat hlavu, když to v těch knížkách stejně vždycky bude, abych si to mohl najít), uvádím několik názvů předmětů: tak třeba Pojistná ekonomika, Hollywood Stars, Firemní finance, Vizuální kultura v dějinách nebo Právo a finance. Pokud se vám zdá rozptyl těch témat trošku široký…co mám říct, jsem přeběhlík a u studia jedné věci bych se napřed unudil a pak zbláznil. Výjimkou by možná mohl být předmět Hollywood Stars, jehož obsah je potencionálně nekonečný a nekonečně zábavný. Je to vlastně povýšení bulvárních článků v novinách na vysokoškolskou úroveň a problémy typu „ve kterém filmu byla Jodie Foster poprvé brána jak sex symbol a proč“ jsou prostě super. Takže ZK bysme měli za sebou.

TD jako Tower Defense. Na úvod, tohle asi nebude zajímat 90 procent lidí, co se pohybují na netu, ale mě tahle zkratka fakt držela nad vodou. Ve zkouškovém období si člověk potřebuje oddechnout a já to řešil flashovými hrami, které se souhrnně označují jako tower defense. Princip těchto her je jednoduchý – na obrazovce je znázorněna cesta začínající v bodě A a končící v bodě B. Po cestě běhají nejrůznější potvůrky od šílených a roztomilých ovcí až po přerostlé agresivní mravence. A hráčovým úkolem je podél cesty stavět věže (tedy towers), které budou po potvůrkách střílet či házet nejrůznější ošklivosti a tak jim bránili (tedy defense) dostat se na konec cesty do bodu B. Jak to tak obvykle bývá – jednoduchý princip, nekonečná zábava. Na tomto místě musím poděkovat svému kamarádovi Šnekovi, který také obětoval pár hodin a zahrál si pár těhle blbinek se mnou a zajišťoval tak mé rozptýlení. A pro vás ostatní, pokud si to chcete taky vyzkoušet, tak proč nezačít u roztomilé Bloon Defense a až pochopíte princip, tak pokročte třeba k takticky vymazlené Flash Element TD.

OP jako One Piece. A jako poslední věc a to asi nikoho nepřekvapí…jak bych mohl vydržet těžké dny bez aspoň jednoho anime seriálku. One Piece je jeden z nejdéle běžících seriálů v Japonsku (přes 10 let a přes 300 dílů) a jako takový je už fakt vymakaný jak příběhově, tak technicky. Aktuálně jsem se dostal přibližně k 150 dílu a nemůžu si ho vynachválit a taky pro to tenhle seriálek zahrnu do svého příštího „Proč milujeme anime“ článku. A jen tak z legrace a abyste věděli aspoň trošku, jak to vypadá, tak přidávám jednu z oslavovaných bojových scén seriálu. Kvalita je horší, ale tak co se dá dělat. V této scéně hlavní hrdina Monkey D. Luffy, který dokáže své gumové tělo využít k neuvěřitelným věcem, konečně poráží nechutného záporňáka Sira Crocodila, který zase dokáže své tělo změnit na písek a bránit se tak proti nebezpečí. A jak už to tak bývá, během finálního úderu s sebou vezmou i půlku města J A pokud by vám hudba v úryvku byla povědomá, tak vězte, že japonský autor zde pro zvýšení napětí použil část Dvořákové skladby „Z Nového Světa“ (a v americké verzi tuhle skladbu vypustili, protože se těm cenzorským blbečkům zdálo, že je pro mladé až moc dramatická).

A protože mám fakt fajn náladu, tak říkám, že je třeba přestat spát a relaxovat, ale je čas začít pořádně pařit…užijte si to: