Píše se rok 2001 a na jednom z tréninků blanenského tanečního klubu Stardance se poprvé potkávají Ondra a Libor. Liborovi tehdy bylo sladkých 17náct...on sám už tak sladký nebyl. Klasická oběť gymnaziálního vzdělání – asociální jedináček, nudný, matematický, huba plná rovnátek, přes které se ještě nenaučil mluvit - no prostě looser. Ondra, kterému tehdy bylo 12, byl toho času neuvěřitelně aktivní. Jelikož chodil na základku, měl 90 procent času volno a tak se mohl věnovat tisícům kroužků a zálib od těch klasických (první zážitky s holkama) až po tak podivné jako hra na housle. Nejvíc času, ale věnoval tančení. Už od svých 12ti ale v podstatě vždycky vyrůstal po boku nějaké holky (nějakých holek) a měl tvrdý sociální výcvik. (tahle věta je přidaná na nátlak Lipče. -Bajda). Vzhledem ke společným tréninkům vzniká to, co dnes označují jako „kamarádství z povinnosti".
Tenhle stav jim vydržel asi půl roku, až do památného tanečního soustředění Letovice 2002. Ondra zde prožívá jedny z prvních stavů opilosti a testuje své sociální dovednosti ve sbližování se s tanečnicemi. Libor jako totální abstinent přenechával svoje panáky v hospodě Ondrovi a nakonec mu i kupoval nějaké navíc. Stále ale kontroloval, aby to nedopadlo úplně špatně. Tento princip se stal základem dvojce Bajda a Lipča - Bajda koná a Lipča kontroluje a usměrňuje – kamarádství z povinnosti je minulostí.
Po zhruba třech letech nastává období temna - Lipča se rozchází se svou taneční partnerkou a přestává aktivně docházet na tréninky. Zároveň též mění školu - jeho novým působištěm se stávají fakulty Masarykovy univerzity, zde studuje ekonomku (pro prachy) a filmovou vědu a digitální média (pro zahnání nudy). Bajda odchází na gymnázium Táborská v Brně, kde potkává svou druhou dlouholetou budoucí přítelkyni a taneční partnerku. Na společné akce není čas ani příležitost a duo Bajda a Lipča se stává asi na rok a půl pouze pojmem a vzpomínkou. Tohle odloučení nicméně umožňuje, aby se v roce 2006 dali na dalším (tentokrát rudickém) soustředění opět dohromady a vrátili se v ještě větší síle. Během období temna Lipča dotáhl svůj skepticismus a asociálnost takřka za nebezpečnou hranici. Ondra včas zasáhl a dostal ho z toho, ale poté po jistých Událostech upadl do deprese též.
Jsme na začátku roku 2007 a stav obou aktéru našeho příběhu o nás samých se dá bez okolků nazvat jako "totální deprese". Svět jsme brali jako strašný místo, kde nikdo není normální a všichni jsou neuvěřitelní parchanti (ten kdo vypadá, že by nemusel být, je o to větší). Tenhle EMO stav naštěstí nevydržel dlouho a oba jsme na depresi rezignovali. Realisty jsme ale (bohužel nebo bohudík) zůstali a přemýšleli jsme jak z toho ven. Hledali jsme nějaký nový pohled na svět, který by nám pomohl nemít depresi i přes to, že víme jak málo je svět růžový. Mohli jsme jen nadávat, brát drogy nebo vyzkoušet tisíc různých způsobů sebedestrukce, co vymyslely dnešní magořící děti. My ale vzali naši depresi a využili ji maximálně pozitivně (což hodně napovídá o zvláštnosti našich myslí) - přešli jsme do dekadence - úžasného pesimismu, který nás bavil prožívat.
Toto období dekadentního prožívání nám poskytlo určitý nový zdravý prostor, dokonce nás i potkalo pár pěkných zážitků (a potkali jsme pár skvělých lidí, kterým prozatím dokoce věříme, že jsou fajn), takže muselo přijít nevyhnutelné, zatím poslední přehodnocení naší životní filosofie – postdekadence.
Naše postdekance znamená jediné – ignorování reálného dění, které je dekadentní. Náš přístup vystihuje úžasné spojení, které často používáme a propagujeme – „who cares". Nadále víme, že 99 procent věcí a lidí v životě stojí za houby, ale jako – who cares – my to nezměníme, trápit se tím nebudeme, můžeme to akorát komentovat. A pokud jde o to jedno procento šťastných případů – přijímáme ho rádi, ale s rezervou a obecně v našem myšlení s ním nepočítáme. My samotní samozřejmě též děláme hodně často hnusné věci, ale opět – who cares – proč bychom nemohli, o to přece ve světě jde.
Lipča & Bajda
P.S.: A abychom nezapomenuli - tenhle blog bude o tom, jak mi vidíme kulturu a věci kolem nás...postdekadentně, samozřejmě - ale v nadcházejících textech to budem aspoň trošku specifikovat.
P.S.S.: Pro zasmátí – tenhle článek jsme tvořili s Lipčou na ICQ prakticky v průběhu jednoho celýho dne a nemůžu nepřihodit tuhle Lipčovu hlášku, která u toho padla :D Bajda
B@jda (18:19:34 25/11/2007)
D/D (18:20:17 25/11/2007)
no postdekadence neni ani tak vira, jako ze jsou fajn lidi :-) Teda ja to tak necitim. To je stav, ve kterem mi kurva vsichni ti hajzlove muzou vlizt na zada :-)
